V horkém křesle... aneb vzpomínky na "Králičák"

 Sedím zapřen ve stomatologickém křesle, ruce křečovitě zaťaté do opěradel a potím se jak novoguinejské prase. I když je posed nepohodlný, téměř jej nevnímám, neboť se děsím okamžiků příštích. Najednou cítím, jak se v ordinaci zavlnil vzduch a na samé hranici mého periferního vidění se zjevila ženská postava. Zvědavě otáčím hlavu. Do tváře jí nevidět - má ji zahalenu černou kápí. Ale já už tuším,…